Ignácova cesta za životním povoláním nebyla přímá a jednoduchá, ale naopak docela klikatá. V roce 1891 pocítil zřetelné volání k řeholnímu a kněžskému životu. Byl však pozdním povoláním, bylo mu tehdy už 22 let. Navázal kontakt s přítelem P. Antonína Cyrila Stojana P. Angelem Lubojackým a studoval po dva roky na Sv. Kopečku u Olomouce a v Klimkovicích na soukromém gymnáziu Lubojackého. Během studia vynikal dobrotou, pílí a vytrvalostí. Po krachu díla Lubojackého musel ukončit studia a začaly další těžkosti v hledání povolání. Všechnu svou důvěru složil v Boha a začal hledat v různých klášterech na Moravě i v Polsku. Vykonal pouť k Panně Marii svatohostýnské, Ochránkyni Moravy. Z Hostýna se vydal k Panně Marii na Velehrad, kde kdysi působili svatí Cyril a Metoděj a žádal o vstup k jezuitům. Byl přijat.

Rozhodující slovo však měl P. Josef Klvač: „Nepůjdete k jezuitům ale k salesiánům, k Donu Boskovi do Turína. Hned tam píši. Jděte domů a čekejte.“ Poslušný Ignác jel domů a už na třetí den mu přišel telegram od bl. Michala Ruy: „Jsi přijat. Ihned přijeď! Rua.“ Tím dostal jeho život zcela nečekaně definitivní směr.

Do Turína přijel na svátek Narození Panny Marie dne 8. září 1894, byl zařazen mezi polské aspiranty a jejich domovem se stal ústav na Valsalice. V tomto salesiánském domě byly v letech 1888-1929 uloženy ostatky dnes již svatého Jana Boska. Panovalo tam dokonalé salesiánské ovzduší. Tam mohl Ignác poznat mnohé žáky Dona Boska a mnoho jiných významných salesiánů, kteří tam přicházeli na dočasný hrob Dona Boska. Čtvrteční vycházky na Valdoko mu zase umožňovaly mnohokrát navštívit kolébku salesiánského díla a baziliku Panny Marie Pomocnice.

Po ročním pobytu na Valsalice zahájil 1. září 1895 noviciát v Ivreji, mměstečku asi 50 km severně od Turína. Ignác byl člověk prostý a ryzí, rád se modlil a plnil své povinnosti. V duchovním životě a v salesiánském duchu dělal pokroky. Bylo to také období vnitřní krize a pochybností, zda se hodí k salesiánům. Své těžkosti předložil hlavnímu představenému Michalu Ruovi, který přijel na konci noviciátu přijmout sliby noviců. Rua ho pozorně vyslechl a řekl: „Zítra slož hned doživotní slib!“ Ignác poslechl a dne 29. září 1896 složil doživotní slib. Od té chvíle bylo po úzkostech a pokušeních, temná noc skončila.

Po noviciátě pokračoval ve studiu filosofie, a protože se počítalo s tím, že odjede do misií v Jižní Americe, dostal za úkol navštěvovat také zemědělskou školu. Kromě studia měl Ignác také kontakt s pamětníky salesiánského díla, kteří znali osobně Dona Boska, jako byli Michal Rua, Pavel Albera, Francesco Cerrutti, Giulio Barberis a další. Koncem druhého roku studia si na radu dona Barberise podal žádosti do misií. Zanedlouho se však zpovídal u hlavního představeného dona Ruy a ten mu řekl: „Stuchlý, vyřiď donu Barberisovi, že jsem ti řekl, abys žádost vzal zpět. Tvé misie budou na severu!“ Ignác jako vždy uposlechl a rozkaz vyplnil. Byla to zásadní změna v jeho životě a netušil, že tou větou bylo rozhodnuto o jeho velké budoucnosti.

Roku 1897 byl poslán do salesiánského konviktu sv. Aloise v Gorici, na pomezí Itálie a Slovinska (tehdy součást Rakouska-Uherska), kde byl učitelem a vychovatelem. Vypracoval se na prvořadého pomocníka ředitele Jana Skaparona, pomáhal při stavbě nového konviktu. Roku 1901 byl jmenován prefektem (ekonomem) se starostí o hospodářskou stránku rozrostlého díla.

Dne 3. listopadu 1901 byl vysvěcen na kněze v kapli biskupské rezidence gorickým biskupem kardinálem Jakubem Missiem. V Gorici prožil Ignác své salesiánské mládí, byl otcem a učitelem místní mládeže, stal se známým po celém okolí jako horlivý apoštol a cítil se zde šťastný.

Dne 10. října 1910 přišel do Lublaně, aby pozvedl salesiánské dílo z velkých hospodářských nesnází. Po přivítání šel hned do kaple a další budoucnost svěřil Panně Marii, zvláště pak dostavění jejího chrámu. Měl pověst dobrého hospodáře, krajně obětavého salesiána, člověka hluboké víry a zbožnosti, pokorného, se smyslem pro realitu. Během těžkých válečných časů se s námahou staral o lublaňský dům a o noviciátní dům v Radně. Shání peníze a živobytí. Denně fyzicky pracoval a shromažďoval obětavé spolupracovníky, kteří pod jeho vedením rostli ve ctnostech a stávali se nepostradatelnou součástí salesiánské rodiny. Celé hodiny trávil ve zpovědnici, byl vyhledávaným zpovědníkem, často chodil k nemocným. Stal se nejpopulárnějším lublaňským salesiánem, utvářelo se kolem něj ovzduší svatosti, pro nezvyklou pokoru, prostotu a osobní chudobu. Měl jasný úsudek, byl stále veselý a pohotový k službě.

Na periferii města Lublaně, ve čtvrti Rakovník dokončil Ignác Stuchlý rozestavěný kostel P. Marie Pomocnice křesťanů. Byl hospodářem salesiánského domu, ale hlavně stavitelem kostela. Sháněl prostředky na stavbu, kde se dalo a denně na cestách prošel většinou pěšky nebo všelijak jinak celé Slovinsko. Do měst nechodil, zato na venkově mezi prostým chudým lidem byl doma. Uprostřed všeobecné bídy byl kostel dobudován a slavnostně vysvěcen 8. září 1924 na svátek Narození Panny Marie. Sochu Panny Marie Pomocnice posvětil papežský nuncius Pellegrino a kostel samotný posvětil už stařičký první salesiánský kardinál, slavný misionář Jan Cagliero, nejznámější syn Dona Boska.

O vánocích roku 1924 dostal Ignác Stuchlý dopis od dona Pietra Ricaldoneho, zástupce hlavního představeného z Turína, kterým byl tehdy Filip Rinaldi: „Okamžitě přijeď, staneš se poslem Boží prozřetelnosti.“ Bylo mu 55 let a byl poslán do Perosy Argentiny, vesničky nedaleko Turína, aby se ujal vznikajícího českého salesiánského díla.

Do Perosy dorazil Ignác Stuchlý 25. ledna 1925 a podílel se zde na přípravě českého salesiánského díla. Sešlo se zde 30 hochů z Čech a Moravy, kteří měli v úmyslu stát se salesiány, někteří však přijeli jen z touhy po dobrodružství. Tři roky v Perose byly pro Ignáce asi nejobtížnější v životě, bez peněz, v naprosté chudobě. Přesto však byl mezi hochy plný humoru a veselí, hrál s nimi pohybové hry a byl pro ně Donem Boskem a hoši ho měli rádi. S velkou trpělivostí tak plnil své poslání otce a vytvářel pro hochy domov. Roku 1926 se zúčastnil spolu s hochy salesiánské misijní výstavy v Turíně, mnozí chlapci se hned nadchli a odjeli do misií a Ignác je velkoryse nechal odejít.

Nově vznikající dílo podporovali ve vlasti P. Karel Klement a profesor náboženství Mons. Dr. Augustin Štancl. Zájem o salesiánské dílo ve vlasti stoupal a nakonec se z různých nabídek vybralo městečko Fryšták na Moravě jako první místo, kam čeští salesiáni přijdou. Dům ve Fryštáku byl zakoupen od sester Neposkvrněného početí. V roce 1927 měl don Stuchlý 58 let. Všichni ostatní čeští salesiáni nebo aspiranti byli od něho věkově vzdáleni aspoň o třicet let, představení vybrali jeho, aby převedl dílo do Československa. On v důvěře v Boží prozřetelnost neváhal vzít na sebe i toto další břemeno. Panna Maria Pomocnice byla jeho velikou nadějí a Srdce Ježíšovo největší útěchou.

Na svátek hlavního patrona českého národa svatého Václava, 28. září 1927, přijela do Fryštáku z Itálie skupina sedmnácti chlapců a tři salesiáni a salesiánské dílo v českých zemích tak začalo psát své dějiny. Aby uživil hochy v ústavu, byl don Stuchlý neustále na cestách, žebral, sháněl peníze, navazoval kontakty. Ve všem bylo potřeba velké trpělivosti a opatrnosti.

Dalším místem, kam salesiáni přišli, se stala průmyslová Ostrava. V roce 1934 zde byl vybudován salesiánský ústav a kostel sv. Josefa. Ignác Stuchlý se zde stal ředitelem.

Dne 15. září 1935 byla zřízena samostatná československá inspektorie (provincie) se sídlem v Moravské Ostravě. Prvním inspektorem jmenován P. Ignác Stuchlý. Během tohoto předválečného období probíhala stavba dalších salesiánských domů v Praze, Pardubicích, Bratislavě a Žilině. Bylo to období hospodářské krize, ale naplněné vírou v Boží prozřetelnost a v přímluvu Panny Marie Pomocnice. Od roku 1939 pokračoval jako inspektor česko-moravské salesiánské provincie.

V roce 1942 byl salesiánský dům v Ostravě zabrán německými okupanty a Ignác Stuchlý se přestěhoval do Brna. Štěpán Trochta byl v Praze zatčen a poslán do koncentračního tábora. Asi 50 salesiánů opustilo ústavy a byli nasazeni na nucené práce v Říši. V srpnu roku 1943 byl zabrán ústav ve Fryštáku.

Po skončení války stařičký inspektor Stuchlý vítal se slzami v očích každého salesiána, který se vrátil domů a projevoval vděčnost za Boží ochranu a za to, že během války nezahynul žádný český salesián. Znovu se otevřel ústav ve Fryštáku pro nové aspiranty a také dům v Ostravě. Roku 1947 se v Turíně konala generální kapitula salesiánů, Štěpán Trochta byl jmenován litoměřickým biskupem.

Dne 24. února 1948 dostal Ignác Stuchlý zprávu z Turína, že byl jmenován nový inspektor česko-moravské inspektorie P. Antonín Dvořák. Za nové sídlo inspektorie byla určena Praha a Ignác Stuchlý se přestěhoval do Fryštáku. Zde se stal zpovědníkem a konečně má také čas na četbu salesiánské literatury, zejména na „Životopisné paměti“ (Memorie biografiche), na které se vždy těšil, ale pro naléhavé povinnosti se k nim nikdy nedostal.

Dne 5. března 1950, kdy byl v Římě blahořečen nyní už svatý Dominik Savio, se večer na chodbě, obklopen kleriky, skácel raněn mozkovou mrtvicí. Pomalu se ze záchvatu dostával. Ležel ve svém pokoji, kde se neustále dnem i nocí střídalo 24 kleriků, aby mu mohli okamžitě pomoci, když potřeboval. Neustále se modlil a dával dobrý příklad trpělivého snášení nemoci. Dne 15. března 1950 byli do ústavu nasazeni vládní zmocněnci. Před Staříčkem se to tajilo, aby se nerozrušil. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl ústav v noci přepaden policií a všichni spolubratři i hoši byli odvezeni. Ignác Stuchlý zůstal sám. Zprávu o násilné likvidaci všech ústavů přijal s klidem.

O něco později byl převezen k sestrám františkánkám do Zlína a pak, když se sestry musely ze Zlína vystěhovat, do nedalekého Lukova, kde byl domov důchodců. Pobyt v Lukově byl určitou internací. Nesměl ven ani se někam odstěhovat. Trochu se mu zlepšilo zdraví. Pravidelně celebroval mši sv. v domácí kapli. Přijímal návštěvy spolubratří, pokud se jim podařilo projít kontrolou. Jevil vždy živý zájem o spolubratry, povzbuzoval a vléval naději. „Jen vytrvat a držet fest“ to bylo jeho oblíbené rčení. Dne 8. ledna 1953 měl druhý záchvat mozkové mrtvice, ze kterého už nepovstal. Trpěl při plném vědomí s naprostou odevzdaností do Boží vůle.

V sobotu 17. ledna 1953 se podařilo, že se k němu dostal spolubratr P. Rudolf Chudárek pocházející z Fryštáku, který byl v té době propuštěn z vojenské služby u PTP. Mohl pozvednout jeho pravici a s ní požehnat vzdáleným synům a přátelům. Hned na to umírající klesl do podušky a klidně odevzdal duši Bohu. Pohřeb ve Fryštáku byl ve čtvrtek 22. ledna. Sjeli se na něj všichni salesiáni, kteří právě nebyli v internaci, na vojně nebo ve vězení. Nebylo jich mnoho, přijeli v civilním obleku. Obřady vykonal salesiánský spolupracovník Mons. Martin Horký, farář z Polešovic. Promluvu měl jeho bývalý žák z Fryštáku, v té době kaplan v Holešově P. Jaroslav Janík. Ze všech projevů nad hrobem vyznívalo přesvědčení, že zemřel světec.