Ignác Stuchlý se narodil 14. prosince 1869 v malé vesnici Boleslaw v Horním Slezsku, dnes na území Polska. Otec se jmenoval Šimon Stuchlý, matka Marianna, rodem Procházková. Spolu s rodiči a dalšími dvěma bratry žili společně na zemědělské usedlosti. Ignác byl pokřtěn 15. prosince 1869 ve farním kostele sv. Vavřince v Píšti, na území dnešní České republiky. Osm let chodil do německé obecné školy, kde na něj měl velký vliv učitel Jan Kolibaj. Ignác až do svých 22 let pracoval v hospodářství. Byl velmi praktický, měl rád koně.
1869
Dětství a rodný kraj
1891
Cesta za povoláním
Ignácova cesta za životním povoláním nebyla přímá a jednoduchá, ale naopak docela klikatá. V roce 1891 pocítil zřetelné volání k řeholnímu a kněžskému životu. Byl však pozdním povoláním, bylo mu tehdy už 22 let. Navázal kontakt s přítelem P. Antonína Cyrila Stojana P. Angelem Lubojackým a studoval po dva roky na Sv. Kopečku u Olomouce a v Klimkovicích na soukromém gymnáziu Lubojackého. Během studia vynikal dobrotou, pílí a vytrvalostí. Po krachu díla Lubojackého musel ukončit studia a začaly další těžkosti v hledání povolání. Všechnu svou důvěru složil v Boha a začal hledat v různých klášterech na Moravě i v Polsku. Vykonal pouť k Panně Marii svatohostýnské, Ochránkyni Moravy. Z Hostýna se vydal k Panně Marii na Velehrad, kde kdysi působili svatí Cyril a Metoděj a žádal o vstup k jezuitům. Byl přijat.
Rozhodující slovo však měl P. Josef Klvač: „Nepůjdete k jezuitům ale k salesiánům, k Donu Boskovi do Turína. Hned tam píši. Jděte domů a čekejte.“ Poslušný Ignác jel domů a už na třetí den mu přišel telegram od bl. Michala Ruy: „Jsi přijat. Ihned přijeď! Rua.“ Tím dostal jeho život zcela nečekaně definitivní směr.
1894
Salesiánem v Turíně
Do Turína přijel na svátek Narození Panny Marie dne 8. září 1894, byl zařazen mezi polské aspiranty a jejich domovem se stal ústav na Valsalice. V tomto salesiánském domě byly v letech 1888-1929 uloženy ostatky dnes již svatého Jana Boska. Panovalo tam dokonalé salesiánské ovzduší. Tam mohl Ignác poznat mnohé žáky Dona Boska a mnoho jiných významných salesiánů, kteří tam přicházeli na dočasný hrob Dona Boska. Čtvrteční vycházky na Valdoko mu zase umožňovaly mnohokrát navštívit kolébku salesiánského díla a baziliku Panny Marie Pomocnice.
1895
Temná noc a věčný slib
Po ročním pobytu na Valsalice zahájil 1. září 1895 noviciát v Ivreji, mměstečku asi 50 km severně od Turína. Ignác byl člověk prostý a ryzí, rád se modlil a plnil své povinnosti. V duchovním životě a v salesiánském duchu dělal pokroky. Bylo to také období vnitřní krize a pochybností, zda se hodí k salesiánům. Své těžkosti předložil hlavnímu představenému Michalu Ruovi, který přijel na konci noviciátu přijmout sliby noviců. Rua ho pozorně vyslechl a řekl: „Zítra slož hned doživotní slib!“ Ignác poslechl a dne 29. září 1896 složil doživotní slib. Od té chvíle bylo po úzkostech a pokušeních, temná noc skončila.
Po noviciátě pokračoval ve studiu filosofie, a protože se počítalo s tím, že odjede do misií v Jižní Americe, dostal za úkol navštěvovat také zemědělskou školu. Kromě studia měl Ignác také kontakt s pamětníky salesiánského díla, kteří znali osobně Dona Boska, jako byli Michal Rua, Pavel Albera, Francesco Cerrutti, Giulio Barberis a další. Koncem druhého roku studia si na radu dona Barberise podal žádosti do misií. Zanedlouho se však zpovídal u hlavního představeného dona Ruy a ten mu řekl: „Stuchlý, vyřiď donu Barberisovi, že jsem ti řekl, abys žádost vzal zpět. Tvé misie budou na severu!“ Ignác jako vždy uposlechl a rozkaz vyplnil. Byla to zásadní změna v jeho životě a netušil, že tou větou bylo rozhodnuto o jeho velké budoucnosti.
1897
Hospodář v Gorici
Roku 1897 byl poslán do salesiánského konviktu sv. Aloise v Gorici, na pomezí Itálie a Slovinska (tehdy součást Rakouska-Uherska), kde byl učitelem a vychovatelem. Vypracoval se na prvořadého pomocníka ředitele Jana Skaparona, pomáhal při stavbě nového konviktu. Roku 1901 byl jmenován prefektem (ekonomem) se starostí o hospodářskou stránku rozrostlého díla.
1901
Knězem
Dne 3. listopadu 1901 byl vysvěcen na kněze v kapli biskupské rezidence gorickým biskupem kardinálem Jakubem Missiem. V Gorici prožil Ignác své salesiánské mládí, byl otcem a učitelem místní mládeže, stal se známým po celém okolí jako horlivý apoštol a cítil se zde šťastný.
1910
Oblíbený salesián
Dne 10. října 1910 přišel do Lublaně, aby pozvedl salesiánské dílo z velkých hospodářských nesnází. Po přivítání šel hned do kaple a další budoucnost svěřil Panně Marii, zvláště pak dostavění jejího chrámu. Měl pověst dobrého hospodáře, krajně obětavého salesiána, člověka hluboké víry a zbožnosti, pokorného, se smyslem pro realitu. Během těžkých válečných časů se s námahou staral o lublaňský dům a o noviciátní dům v Radně. Shání peníze a živobytí. Denně fyzicky pracoval a shromažďoval obětavé spolupracovníky, kteří pod jeho vedením rostli ve ctnostech a stávali se nepostradatelnou součástí salesiánské rodiny. Celé hodiny trávil ve zpovědnici, byl vyhledávaným zpovědníkem, často chodil k nemocným. Stal se nejpopulárnějším lublaňským salesiánem, utvářelo se kolem něj ovzduší svatosti, pro nezvyklou pokoru, prostotu a osobní chudobu. Měl jasný úsudek, byl stále veselý a pohotový k službě.
1924
Stavba kostela v Lublani
Na periferii města Lublaně, ve čtvrti Rakovník dokončil Ignác Stuchlý rozestavěný kostel P. Marie Pomocnice křesťanů. Byl hospodářem salesiánského domu, ale hlavně stavitelem kostela. Sháněl prostředky na stavbu, kde se dalo a denně na cestách prošel většinou pěšky nebo všelijak jinak celé Slovinsko. Do měst nechodil, zato na venkově mezi prostým chudým lidem byl doma. Uprostřed všeobecné bídy byl kostel dobudován a slavnostně vysvěcen 8. září 1924 na svátek Narození Panny Marie. Sochu Panny Marie Pomocnice posvětil papežský nuncius Pellegrino a kostel samotný posvětil už stařičký první salesiánský kardinál, slavný misionář Jan Cagliero, nejznámější syn Dona Boska.
1925
Perosa Argentina
O vánocích roku 1924 dostal Ignác Stuchlý dopis od dona Pietra Ricaldoneho, zástupce hlavního představeného z Turína, kterým byl tehdy Filip Rinaldi: „Okamžitě přijeď, staneš se poslem Boží prozřetelnosti.“ Bylo mu 55 let a byl poslán do Perosy Argentiny, vesničky nedaleko Turína, aby se ujal vznikajícího českého salesiánského díla.
Do Perosy dorazil Ignác Stuchlý 25. ledna 1925 a podílel se zde na přípravě českého salesiánského díla. Sešlo se zde 30 hochů z Čech a Moravy, kteří měli v úmyslu stát se salesiány, někteří však přijeli jen z touhy po dobrodružství. Tři roky v Perose byly pro Ignáce asi nejobtížnější v životě, bez peněz, v naprosté chudobě. Přesto však byl mezi hochy plný humoru a veselí, hrál s nimi pohybové hry a byl pro ně Donem Boskem a hoši ho měli rádi. S velkou trpělivostí tak plnil své poslání otce a vytvářel pro hochy domov. Roku 1926 se zúčastnil spolu s hochy salesiánské misijní výstavy v Turíně, mnozí chlapci se hned nadchli a odjeli do misií a Ignác je velkoryse nechal odejít.
1927
Příchod do Fryštáku
Nově vznikající dílo podporovali ve vlasti P. Karel Klement a profesor náboženství Mons. Dr. Augustin Štancl. Zájem o salesiánské dílo ve vlasti stoupal a nakonec se z různých nabídek vybralo městečko Fryšták na Moravě jako první místo, kam čeští salesiáni přijdou. Dům ve Fryštáku byl zakoupen od sester Neposkvrněného početí. V roce 1927 měl don Stuchlý 58 let. Všichni ostatní čeští salesiáni nebo aspiranti byli od něho věkově vzdáleni aspoň o třicet let, představení vybrali jeho, aby převedl dílo do Československa. On v důvěře v Boží prozřetelnost neváhal vzít na sebe i toto další břemeno. Panna Maria Pomocnice byla jeho velikou nadějí a Srdce Ježíšovo největší útěchou.
Na svátek hlavního patrona českého národa svatého Václava, 28. září 1927, přijela do Fryštáku z Itálie skupina sedmnácti chlapců a tři salesiáni a salesiánské dílo v českých zemích tak začalo psát své dějiny. Aby uživil hochy v ústavu, byl don Stuchlý neustále na cestách, žebral, sháněl peníze, navazoval kontakty. Ve všem bylo potřeba velké trpělivosti a opatrnosti.
1934
Ostrava
Dalším místem, kam salesiáni přišli, se stala průmyslová Ostrava. V roce 1934 zde byl vybudován salesiánský ústav a kostel sv. Josefa. Ignác Stuchlý se zde stal ředitelem.
1935
Inspektorem (provinciálem)
Dne 15. září 1935 byla zřízena samostatná československá inspektorie (provincie) se sídlem v Moravské Ostravě. Prvním inspektorem jmenován P. Ignác Stuchlý. Během tohoto předválečného období probíhala stavba dalších salesiánských domů v Praze, Pardubicích, Bratislavě a Žilině. Bylo to období hospodářské krize, ale naplněné vírou v Boží prozřetelnost a v přímluvu Panny Marie Pomocnice. Od roku 1939 pokračoval jako inspektor česko-moravské salesiánské provincie.
1942
Ohrožení během války
V roce 1942 byl salesiánský dům v Ostravě zabrán německými okupanty a Ignác Stuchlý se přestěhoval do Brna. Štěpán Trochta byl v Praze zatčen a poslán do koncentračního tábora. Asi 50 salesiánů opustilo ústavy a byli nasazeni na nucené práce v Říši. V srpnu roku 1943 byl zabrán ústav ve Fryštáku.
Po skončení války stařičký inspektor Stuchlý vítal se slzami v očích každého salesiána, který se vrátil domů a projevoval vděčnost za Boží ochranu a za to, že během války nezahynul žádný český salesián. Znovu se otevřel ústav ve Fryštáku pro nové aspiranty a také dům v Ostravě. Roku 1947 se v Turíně konala generální kapitula salesiánů, Štěpán Trochta byl jmenován litoměřickým biskupem.
1948
Zpět ve Fryštáku
Dne 24. února 1948 dostal Ignác Stuchlý zprávu z Turína, že byl jmenován nový inspektor česko-moravské inspektorie P. Antonín Dvořák. Za nové sídlo inspektorie byla určena Praha a Ignác Stuchlý se přestěhoval do Fryštáku. Zde se stal zpovědníkem a konečně má také čas na četbu salesiánské literatury, zejména na „Životopisné paměti“ (Memorie biografiche), na které se vždy těšil, ale pro naléhavé povinnosti se k nim nikdy nedostal.
Dne 5. března 1950, kdy byl v Římě blahořečen nyní už svatý Dominik Savio, se večer na chodbě, obklopen kleriky, skácel raněn mozkovou mrtvicí. Pomalu se ze záchvatu dostával. Ležel ve svém pokoji, kde se neustále dnem i nocí střídalo 24 kleriků, aby mu mohli okamžitě pomoci, když potřeboval. Neustále se modlil a dával dobrý příklad trpělivého snášení nemoci. Dne 15. března 1950 byli do ústavu nasazeni vládní zmocněnci. Před Staříčkem se to tajilo, aby se nerozrušil. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl ústav v noci přepaden policií a všichni spolubratři i hoši byli odvezeni. Ignác Stuchlý zůstal sám. Zprávu o násilné likvidaci všech ústavů přijal s klidem.
1950
Domov důchodců
O něco později byl převezen k sestrám františkánkám do Zlína a pak, když se sestry musely ze Zlína vystěhovat, do nedalekého Lukova, kde byl domov důchodců. Pobyt v Lukově byl určitou internací. Nesměl ven ani se někam odstěhovat. Trochu se mu zlepšilo zdraví. Pravidelně celebroval mši sv. v domácí kapli. Přijímal návštěvy spolubratří, pokud se jim podařilo projít kontrolou. Jevil vždy živý zájem o spolubratry, povzbuzoval a vléval naději. „Jen vytrvat a držet fest“ to bylo jeho oblíbené rčení. Dne 8. ledna 1953 měl druhý záchvat mozkové mrtvice, ze kterého už nepovstal. Trpěl při plném vědomí s naprostou odevzdaností do Boží vůle.
1953
Rozloučení
V sobotu 17. ledna 1953 se podařilo, že se k němu dostal spolubratr P. Rudolf Chudárek pocházející z Fryštáku, který byl v té době propuštěn z vojenské služby u PTP. Mohl pozvednout jeho pravici a s ní požehnat vzdáleným synům a přátelům. Hned na to umírající klesl do podušky a klidně odevzdal duši Bohu. Pohřeb ve Fryštáku byl ve čtvrtek 22. ledna. Sjeli se na něj všichni salesiáni, kteří právě nebyli v internaci, na vojně nebo ve vězení. Nebylo jich mnoho, přijeli v civilním obleku. Obřady vykonal salesiánský spolupracovník Mons. Martin Horký, farář z Polešovic. Promluvu měl jeho bývalý žák z Fryštáku, v té době kaplan v Holešově P. Jaroslav Janík. Ze všech projevů nad hrobem vyznívalo přesvědčení, že zemřel světec.